Říjen 2012

Je to špatně

26. října 2012 v 22:00 | Slečna Nikola |  básně
Slova tiše za zuby schovávám,
ztráty velké se teď obávám.
Když řeknu Ti co na srdci mám,
bojím se, že budeš chtít být sám.

Srdce za žebry schovávám dál,
v očích ze slz mám teď kal.
Ale houby, moje srdce na dlaňi máš,
a s nevědomostí do něj bodáš....

Bolí to ale zuby zatínám dál....
....však ztráty aby se člověk bál...

Vzpomínám

19. října 2012 v 14:39 | Slečna Nikola |  básně
Vzpomínám na Tebe, když celou noc jsme si povídali,
vzpomínám na to, jak jsme si celý den spolu hráli.
Vpomínám, na naší velkou lásku kterou jsme měli,
vzpomínám na to přátelství které se už nikdy nezmění.

Z přátelství láska, z lásky přátelství zas,
co ztratilo se na dlouhý čas.
Lži a pravdy pak lezly ven,
ovšem přátelství nebylo jen sen.

Opět důvěru v Tebe velikou mám,
upět nejsi tady .M. sám.
Zase jsem tady pro Tebe,
zase pojď vzpomínat na sebe....

Tehdy to bylo jinak

15. října 2012 v 22:05 | Slečna Nikola |  Realita a Sny
Když jsem opouštěla střední školu říkala jsem si "konečně".
Ale teď s odstupem let, vím, že to byly nejlepší léta mého života.
Nezávislá, šílená a nezastavitelná. Taková jsem byla. Alespoň v mých představách.
"V pátek bude akce" zaznělo ve dveřích třídy každé pondělí jen co se ten náš spolek alkoholiků seseš.
"Konečně, aspoň na tuhle půjdu" pomyslela jsem si.

Všude opilí spolužíci, sex, jásot a hodně zvratků.
Krása. Páteční večer se pomalu blížil ke konci.
A já? Seděla doma.

Zamlklá, brýlatá šprtka s kterou nikdy nikdo nepromluvil. Taková jsem byla doopravdy.
Alkohol?Jeden panák a šla jsem k zemi.
Drogy a jiný takovýhle? Jako slušná holka jsem na ně ani nešáhla.
Kluci? Na to jsem byla stydlivá.
A sex? Tohle slovo jsem se styděla i vyslovit.

Teď s odstupem let, když platím každý vkend za ty nejlepší drinky a akce si říkám " jo tehdy to byl jinačí život"....

Můj život teď nemá žádnou pointu ani smysl...
...Nedává... nic...


"Tak už se konečně probuď..." slyším jeho šeptání.
....je pátek ráno a já ležív psoteli vedle svýho muže a koukám na fotku svýho syna.



( Nějak mi to nedává smysl, nevím proč jsem to napsala, ale podvědomě se snažím asi něco vypudit ven, jenže co a proč? Neustále bádám v myšlenkách a toužím tomu přijít na kloub. Možná nemám tušení a hledám, ale možnná to moc dobře vím a dělám "mrtvou"... Kdo ví, z vás asi nikdo... Kdo ví, možná to nevímani já sama ;) )

To je moje "svoboda"

8. října 2012 v 20:23 | Slečna Nikola |  básně
Už 140dní uběhlo,
kdy naposledy jsem se spoutala,
už 140dní odeznělo,
kdy naposedy jsem podlehla.

Bílé prokletí, bílá smrt ale touha,
byla mým vězením,
jedna Zkončila, začala druhá,
už je to 140dní co zkončila jsem s kouřením...

Není odborník jako odborník...

4. října 2012 v 15:43 | Slečna Nikola |  Realita a Sny
"Zavři oči... co vidíš?"
"Tmu..."
"Co citíš?"

Na tuhle otázku jsem už nedokázala odpovědět. Co cítíš když zavřeš oči a vidíš tmu? Psychoterapeut, psychiatr a psycholožka. V poslední době mí tři nejlepší kamarádi. Tři nejnavštvovanější místa, byly jejich ordinace.

"Soustřeďte se na ten červený kruh a snažte se vyprázdnit mysl."
"Nejde to.."
"Všechno jde slečno, jen musíte chtít..."

Nikdy jsem nechtěla, nechtěla jsem mít v hlavě prázdno. Nechtěla. Vždy když jsem se pokusila zavřit mysl a být v ničem, byla jsem sama. Mám ze samoty strach. Bohužel. Jsem sama i tak. Nestojím o tyhle tři osoby.

"Slečno,nevidím kde je problém, nejspíše to bude jen ve vaší hlavě, nevím jak vám pomoci."
"Nevíte? Není tohle náhodou náplní vaší práce?"
"To ano, ale vy jste velmi složitý případ, na tohle nejspíš nemám kvalifikace"
"A nebo jste tupec jako ti ostatní...."
*Prásk*

Asi jsem neměla těmi dveřmi tak mlátit, když jsem odcházela. To je takový problém mi pomoct? Jsem na špatné cestě. Určitě. Chce to, pořádného odborníka. Někoho, kdo mi porozumí. Tehdy, jsem objevila Ho. Když jsem tehdy odcházela z ordinace mého psychiatra, ano, tehdy jsem Ho potkala. Toho kluka v černé mikině, s kapucí staženou hluboko do obličeje jak sedí na patníku a kouří jointa.

"Chceš?"
"Hm, dík."

Takhle proběhl náš rozhovor, když jsem si k němu přisedla. Tiše mi podal toho čoudícího jointa a letmo na mě pohlédl. Jeho bledý obličej mluvil sám za sebe. Nepotřeboval otevřít ústa, aby mi řekl, že mi rozumí. Seděli jsme tam až do chvíle, kdy joint padl popelu. Vytáhla jsem z tašky papírek a tužku, načmárala na ní dny a hodiny návštěv mého psychiatra, přesněji v kolik budu končit a pod ně mé telefoní číslo.

"Dík...A ahoj..."

Nic jsi mi na to neřekl. Nic jsi nemusel. Papírek si schoval do kapsy, zvedl se a odešel. Nezavolal jsi. Vlastně jsem ani nečekala, že někdy zavoláš. Pokaždé když jsem znovu vycházela od psychiatra, seděl si tam v té černé kapuci, s jointem v ruce. Zapálili jsme a pak odešli. Stal si se mým odborníkem. Stal jsi se tím, koho jsem potřebovala. Žádné zbytečné řeči. Neznám tvé jméno. Popravdě, ani pořádně tvou tvář. Ale díky Tobě, znám ten pocit, že mi někdo rozumí i beze slov...

Lenivě nedávám smysl

4. října 2012 v 14:57 | Slečna Nikola |  básně
Jsem lenivá touha po svobodě,
jsem nehybná touha po přírodě.
Jsem bezcitná choroba v pravý noze,
jsem rým co zní tak stroze.

Opuštěná bída,
bílá jak antarktída,
chladná jako Ty,
když trháš křídla motýlí.

Věta lenivá,
smysl mi nedává,
mluvíš o lásce a citech,
přitom nic nevíš o lidech.

Lenivě zírám na Tvoje rty,
jak mluví a boří moje sny.
Klepeš se zimou a usínáš,
bohužel, noc co noc sama procitáš...



(Vím že tohle nedává vůbec smysl, ale nějak se mi motá všechno v palici, nevím jestli je to notnou dávkou kofeinu který v sob mám, nebo tím, že ten můj malý brouček né a né spát, nebo snad stresem který je, ale prostě je to zmatené....)