Květen 2014

Endorfin v celém těle

31. května 2014 v 18:45 | Slečna Nikola |  Realita a Sny
Žila byla po dvou letech šťastná holka (aspoň na chvíli?)

Den se dnem sešel zas, a moje myšlenky ráno vstávaly s pocitem, že se vše opakuje. Nějak sem zapátrala v minulostí a vzpomněla si na to, co jsem dělala přesně před rokem.Ležela sem v posteli, syna v objetí, slzama pokrytou celou tvář a vše v okolí. Na zemi množství posmrkaných kapesníků, srdce plné žalu.
Bála jsem se, že letos se to bude opakovat, že se budu trápit nad tím co bylo.
Ale bylo to jinak, nedala jsem si příležitost sedět doma a brečet.
Chvíli jsem litovala toho, že jsem si vůbec domluvila, nějaké to vytáhnutí ven, ale po prvních minutách venku jsem přestala litovat....

Bylo mi užasně, celé odpoledné plné smíchu, radosti a kdo ví co všechno. Endorfin mi obsadil každý kousek těla, každou jednu malinkou buněčku v mém těle.
Už dlouho jsem se necítila tak dobře.....
Ono možná to, že jsem byla s pozitivně nabitým člověkem mi dalo sílu se smát a být zase svá....
Děkuju <3



Obrázek stáhnut z internetu, nešilte s pirátstvím.

...holky a kila navíc

27. května 2014 v 17:45 | Slečna Nikola
Technická poznámka č,1 TY BLBKO jestli ještě jednou napíšeš tak dlouhý článek a neuložíš si ho končíš.
Technická poznámka č,2 nesnaž se o šílené upravy textu, nejde ti to.

1, ...článek psaný na 3x.
2, ...napsala tlustá holka.
3, ...obsahuje názory z lidu /facebook/.

...uvedení do rubriky

26. května 2014 v 14:25 | Slečna Nikola
Hay, rozhodla jsem se přidat rubriku, neboť tohle není ani realita ani sen, je to pouhé těžkopádné zamyšlení nad ... tři tečky vším možným :)
Životem, hřbitovem, kytkama, kočkama, blechama, šušněma, slimačí stopou, nebo já nevím klidně nad tím kolik mi vypadne za den vlasů (opravdu hodně).
Pokud by vás zajímalo nějaké "téma pod lupou" stačí dole hodit komentář, budu se snažít vyhovět všem. Ráda se pitvám ve všem živém mrtvém polovičním zajimavým i nudným....

Černá prázdná ovečka....

26. května 2014 v 12:01 | Slečna Nikola |  Realita a Sny
Následující text obsahuje všelijaké myšlenkové pochody jedné šíleně smutné (ráda bych řekla princezny, ale bohužel), hloupé ovce. Proč ovce? Protože jsem přišla na to, že abych byla kráva musela bych vyrůst. Mohla bych se nazvat ještě hanlivým přirovnáním ženského pohlavního orgánu, ale musím být slušná. Neříkám že bych se tou ***** nechtěla nazvat, protože vím že to slovo na mě sedí, ale nemůžu.


Mám takový divný pocit když se procházím tím přeplněným městem a míjím ty vesele oblečené lidi... Já se toulám v černém, jak jinak, s kapucí hluboko do tváře, na uších sluchátka a hudba co trhá moje uši. Cítím se tak docela dobře. Zvykla jsem si na to bejt sama. Nikdy jsme nezapadla do kolektivu. Taková ta černá ovečka společnosti. Vím, že nejsem sama, ale jsem sama. Těžko a lehce pochopitelné. Lidí jako jsem já jsou tucty a přesto jsme všichni sami.

Znáte to někteří možná ne? Např. třídní kolektiv...

Rozpiplané slepičky co zajímá jen móda, nehty, kluci, nehty, vlasy, nehty, oblečení, nehty, nehty, nemám málo řasenky? Nestojí mi někde jeden vlas? Mám metr osmdesát a čtyřicetpět kilo, bože já jsem tlustá.
A pak je v pravidle mít ve třídě jednu holku které je tohle absolutně u prdele. Haha, tady jsem já.
Vlasy v culíku, triko tři roky staré, ošoupané džíny, tenisky, naprosto nevkusná (podle ostatních) mikina s mrtvou žábou na zádech. Šmínky, "mejkapeček na můj rýpaček" se mě těžce netýkaj. Neřeším to jestli mám nebo nemám gelové nehty s naprosto křičícím růžovým lakem "bože já miluju růžovou!".
To bývalo... Když jsem ještě do školy chodila, Třídní černá ovečka... teda až na jednu holku kterou miluju do dneška, s tou sem ráda trávila život.
Na střední to bylo skoro to samé... až na to že jsem chtěla přátele, tak jsem se začala přetvařovat, že jsem někdo kdo jsem nikdy nebyla.

A pak přišel život blá blá blá a to by stačilo.

....počkat...pak přišel on...Budeme mu říkat Pan Nikdo. Vlastně byl dlouhou dobu Pan Někdo! Protože byl vlastně Pan Všechno. Teď už povinně, kvůli jeho přání, Pan Nikdo.

Ani nevím proč o něm zase píšu, můj celý život se točí teď kolem Tebe.
Možná to je z velké části proto, že díky tobě jsem ze své role "bé bé čená ovečka, nemá kamarádky, nemá život" konečně vypadla. Bohužel s tvým potencionálním prvním úspěšně neúspěšným odchodem jsem se do té role vrátila.
Díky pěkně.
Písnička která právě trhá moje uši je taky tvoje zásluha, vlastně celý tento styl hop hop hip hop je tvoje práce. Za to ti taky děkuju.
Bože už je to tady zase -_-
Zase ty odporné slzy. Chtěla bych si říct, chce se mi brečet, ale promiň nebudu, řasenka je drahá záležitost (na mé poměry ano ) ale bohužel, mmožná bohudík, žádnou na sobě nemám. Opět....

V posledních pár dnech si přemítam proč to všechno, a hle kápla jsem na na to. jsem přece černá ovce, Naprosto depresivní jinak tuctová holka. Nemám ani metr devadesát a ani míry 90-60-90. A to je ten důvod proč nemůžu bejt sakra štastná?.... Ne, ty jsi ten důvd.

Blá blá blá posuneme se dál.

Vím, že tady na blogu je hodně depresivních věcí a proto jsem začala uvažovat nad tím jak je to možné.
Jak může být matka skoro dvouletého kluka, naprosto užasného, krásného, zdravého chlapečka, takhle depresivní maniak?
Jednoduchá odpověď by byla : NEVÍM.
Ale myslím, že za posledních, fíha, za poslední řadu let se mi tohle začalo asi líbit. Nevím proč, možná bych se chtěla změnit, ale tohle jsem a tímhle zůstanu.

Černá ovce rodiny, kolektivu, světa....černá ovce tohohle blogu....prostě ztracený snílek.....

Odraz mého já

21. května 2014 v 12:31 | Slečna Nikola |  Realita a Sny
Mám přidušený dech plný cigaretového kouře.
Štípou mě oči z toho dýmu který se prolína s mým pláčem.
Vlastně nepláču, jen mi tečou slzy. Nejdou zastavit.
Nad skleničkou vína sedím v tom začouzeném baru a přemýšlím nad životem.
Nad mým životem.

Nervově se hroutím. Mám už jen na krajíčku. Sklenička se mi třese v ruce a já ji přesto zvedám a dopíjím dodna.
Tipám cigaretu a zapaluju si novou. Mlžný alkoholový opar se usadil v mém mozku a začíná ho tavit na tu měkkou hmotu, která mi ubližuje. Emoce, jsou tady zase. Bože já je nechcu!

Zvedám hlavu a koukám před sebe, to obří zrdcadlo mě tam začíná štvát. Ten odraz se na mě směje a já ho nenavidím.
Usmívá se kvůli toho jak trpím? Usmívá se pořád a nechce přestat. Poznávám sama sebe před pár lety. Tehdy to byl užasný život, užasný den.
Sklenička je prázdná a já nevím co dělám. Vstávám? Nohy jsou tak těžké a já přesto jdu k tomu zrdcadlu.
Sáhám po něm, sáhám na svou tvář. Cítím jak se sama sebe dotýkám. Mám chuť si dát facku. Copak jsem už takový blázen?

"Kašli na to a usměj se taky"
Zůstavám v šoku stát když sama na sebe promluvím. Já, teda ta já z toho zrdcadla jsem štastná.
Zvedám ruku a utírám si slzy.
"Přestaň už sakra brečet..."
Říkám si. Odraz zrcadle mě pohlcuje. Cítím ty myšlenky. Ty pocity...
Musím utéct, tohle už dávno nejsem já.
Jsem komplikovaná, zlá, sobecká, plná emocí které v sobě dusím.
Utíkám pryč, nevím proč.
Vyděsila jsem sama sebe, ten odraz, to štěstí. To co bylo už dávno není!


Choulím se na lavičce v parku a vzlykám jako dítě. Obímám sama sebe a chci cítit bezpečí.
Začíná mi být zima, možná je to tím že začalo pršet.
Doslova lít. Citím ty kapky jak mi stékají po tváří a mísí se slzami.
Lidi prochází, nikdo si mě nevšímá.
Jsem neviditelná?
To jsem byla celý život.

Něco mě trhá, drásá na kousky. Něco uvnitř srdce. Můj tep se rapidně zvedl.
Už to nezvládám, emoce mě zabíjí. Chtěla bych být z kamene, aby to tak nebolelo.
Ještě chvíli a vybouchnu.

Pak si vzpomenu znovu na ten odraz. Jediný pohled na ten úsměv a já umírám.
Bolí to! Sakra tak to bolí!

Nikdy jsem nechápala co to je láska, co je to ta bolest když nic nemáš.
Je to snad jen sen? Chci se probudit a být štastná....

neco a nic , nocni blazen

16. května 2014 v 1:14 | Slečna Nikola |  Realita a Sny
Omlouvám se předem za gramaticke chyby, cvakam tyhle myšlenky na mobilu který má zvláštní smysl pro humor mi
neustále něco přepisovat upravovat a komolit.


Často se sama sebe ptám, proč mi asi lžeš?
Co jsem za ty dva roky udělala tak špatného abych si to neustále vyzirala?...
Myslím si, že to dopadne stejně jako loňský rok 18.5. Vid?
Už je to skoro rok kdy jsi mi řekl že jedeš za kamarádkou a zlomil mi srdce které se ještě pořád nedalo poradne dohromady.... A já cítím že je to ve vzduchu znovu.... Zase ty tajnosti lži a odtahovani...





často se sama sebe ptám jestli je lepší milosrdna lež nebo bolestiva pravda .... Mám pocit že bolestiva pravda je lepší... Aspoň mě tím praštis hned a ne pomalu a dlouze jako to děláš vždy....


Bolí to, někde tam uvnitř, v srdci....
cítím takový divný tlak dolů,takový pocit hořkosti.... Bolí to vlastně všude,protože když bolí srdce boli i mozek zaludek, každý nerv v mém těle....


kolabuju zase do těch měkkých polštářů plných beznaděje s myšlenkou "která to je tentokrát?"