Odraz mého já

21. května 2014 v 12:31 | Slečna Nikola |  Realita a Sny
Mám přidušený dech plný cigaretového kouře.
Štípou mě oči z toho dýmu který se prolína s mým pláčem.
Vlastně nepláču, jen mi tečou slzy. Nejdou zastavit.
Nad skleničkou vína sedím v tom začouzeném baru a přemýšlím nad životem.
Nad mým životem.

Nervově se hroutím. Mám už jen na krajíčku. Sklenička se mi třese v ruce a já ji přesto zvedám a dopíjím dodna.
Tipám cigaretu a zapaluju si novou. Mlžný alkoholový opar se usadil v mém mozku a začíná ho tavit na tu měkkou hmotu, která mi ubližuje. Emoce, jsou tady zase. Bože já je nechcu!

Zvedám hlavu a koukám před sebe, to obří zrdcadlo mě tam začíná štvát. Ten odraz se na mě směje a já ho nenavidím.
Usmívá se kvůli toho jak trpím? Usmívá se pořád a nechce přestat. Poznávám sama sebe před pár lety. Tehdy to byl užasný život, užasný den.
Sklenička je prázdná a já nevím co dělám. Vstávám? Nohy jsou tak těžké a já přesto jdu k tomu zrdcadlu.
Sáhám po něm, sáhám na svou tvář. Cítím jak se sama sebe dotýkám. Mám chuť si dát facku. Copak jsem už takový blázen?

"Kašli na to a usměj se taky"
Zůstavám v šoku stát když sama na sebe promluvím. Já, teda ta já z toho zrdcadla jsem štastná.
Zvedám ruku a utírám si slzy.
"Přestaň už sakra brečet..."
Říkám si. Odraz zrcadle mě pohlcuje. Cítím ty myšlenky. Ty pocity...
Musím utéct, tohle už dávno nejsem já.
Jsem komplikovaná, zlá, sobecká, plná emocí které v sobě dusím.
Utíkám pryč, nevím proč.
Vyděsila jsem sama sebe, ten odraz, to štěstí. To co bylo už dávno není!


Choulím se na lavičce v parku a vzlykám jako dítě. Obímám sama sebe a chci cítit bezpečí.
Začíná mi být zima, možná je to tím že začalo pršet.
Doslova lít. Citím ty kapky jak mi stékají po tváří a mísí se slzami.
Lidi prochází, nikdo si mě nevšímá.
Jsem neviditelná?
To jsem byla celý život.

Něco mě trhá, drásá na kousky. Něco uvnitř srdce. Můj tep se rapidně zvedl.
Už to nezvládám, emoce mě zabíjí. Chtěla bych být z kamene, aby to tak nebolelo.
Ještě chvíli a vybouchnu.

Pak si vzpomenu znovu na ten odraz. Jediný pohled na ten úsměv a já umírám.
Bolí to! Sakra tak to bolí!

Nikdy jsem nechápala co to je láska, co je to ta bolest když nic nemáš.
Je to snad jen sen? Chci se probudit a být štastná....
 

5 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 DrawingOne DrawingOne | Web | 21. května 2014 v 12:42 | Reagovat

Wow, je to super napsané, živě jsem si to uměla představit:)

2 slecna-nikola slecna-nikola | Web | 22. května 2014 v 9:32 | Reagovat

[1]:Děkuji

3 Nikoušek Nikoušek | Web | 23. května 2014 v 18:26 | Reagovat

[1]:
jj

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama