Ztraceno, všechno je ztracceno

23. června 2014 v 11:59 | Slečna Nikola |  Realita a Sny
Prokleté ticho, nenávistný nádech, bolestivý výdech.
Slzy kapající na zem v ponuré místnosti.


Zahalená mlžným oparem, sedím sama v tmavé prázdné místnosti.
Jedna židle, jedno okno, jedna prázdná osoba.
Srdce bolestí rozcupované na milion kousku a červené oči plné slz.
Bolest, jediná společnost.
Měsíc za oknem a bubnování kapek toho deště který pláče se mnou.
"Sss, slyšíš mě?" zašeptá něco do ticha.
"Kdo to je? Co chceš? Nech mě být!"
Křičím do temnoty.
Jediné co teď opravdu chcu je být sama. Sama v samotě.
Opuštěná. Prokletá tichem na tisíce let.
"Odejdi! Hned..." sténam v bolesti s jedinou touhou být sama.
"Nemůžu odejít..." ozve se v rohu místnosti.
Zvedám zaslzené oči a koukám po místnosti, nikde nikdo není.
Mám strach, chci vstát a rosvítit, skontrolovat jestli je tady ještě někdo nebo je to jen výplod mé fantazie.
Cítím letmý dotyk na mých vlasech.
Ve strachu se schoulím pod oknem a pláču dál....

"Neplač už, nevzlykej... Vstaň a běž..."
Tiše mi někdo šeptá do ucha.
Hysterický záchvat se zhoršuje.
Nemůžu dýchat, to je dobře, nechci...
Nechcu žít v téhle prokleté srač*e,
nenávidím to tady.
Prázdné slova, život ve tmě v které se nejde najít.
Debilní představy jak se zabít.
Démoni v hlavě co mě nechtějí nechat být.
Nenechají mě tu pistol nabít.
Nenechají mě se zabít.
Oči rudé od té slané vody, už to vypadá jako by byly zalité krví.

"Kdo jsi a co sakra chceš?! Zmizni!"
Co je to. Kdo je to?! CO sakra po mě chce.
CO!?

Citím se hrozně slabá, hlava mě bolí, nohy jsou těžké, už nemůžu jít.
Znáte ten pocit? Vymluvit všechno to peklo, které denně vídám.
Znáte ty pocity, ty nálady, ty momenty s pistolí u hlavy, prášky jsou slabé.

*******************

Srdce prázdné a já pořád mlčím.
Noc co noc v baru nad prázdnou sklení s prosbou "další prosím"...
Vlasy se mo motají do očí, když znovu po sklence sahám.

*************

Zabít depresi a žal je těžké, snažím se je den co den topit v alkoholu...
Zase se stmívá, bar otvíra, odcházím.
Klepu a nikdo neotvírá, všechno je pryč, jen ten démon v mojí hlavě.
Dělá si ze mě legraci, tiše mi šeptá, našeptává a touží po dalším utrpení.
Všechno je pryč, zase jsem tu sama.
Oči mě pálí, vzdávám to.
Zdrcená sedím na patníku a poslouchám ten hlas:
"Kryso jedna malá, sama si to tak chtěla, už nikdy nebudeš nikoho mít, vždy budeš sama,
ale já budu vždy s tebou. Tvoje utrpení."

****************
Už není sám, přibylo jich, každou čenou myšlenkou přibývá další démon do mé hlavy.
Násilně se snaží proniknout do středu. Kde je zbytek světla. malý anděl který mě drží naživu.
Brání se vší sílou.
Nevím co příjde, ale teď se množí stíny, a pořád mi našeptavají. Ať to vzdám a sáhnu po smrti.
Malý anděl s potrhanými křídly je pomalu pohlcován tmou.
Ambice, touhy, sny, zmatek.

********
Konec je v nedohlednu a přitom tak blízko.
....Odejdi, vrať se...

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Jon Snow Jon Snow | 28. června 2014 v 16:52 | Reagovat

V tohle článku je tolik bolesti :-(  Ale nic není ztraceno, dokud ty sama to nevzdáš a neztratíš to. Běž, věř a dokážeš. Kvůli sobě, ale hlavně kvůli tomu malýmu. Věřím ti!

2 Lerix Lerix | 21. srpna 2014 v 3:30 | Reagovat

Docela silný článek :-( Ale ty dokážeš cokoli si usmyslíš ;-) ..Život je jako bonboniera, nikdy nevíš co ochutnáš, ale když ti to nechutná, stále je tu několik jiných možností, jak se spravit chuť ;)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama